vechio napsal:A ještě dodatek:
Polští jezdci byli zvyklí bojovat proti jinému nepříteli: turkům, kozákům prostě armádám východního typu. U těchto armád tak dlouhé píky se moc nevyskytovali. A navíc měli relativně větší šanci dojet uspořádání. Tj. byli terčem spíše sporadické palby než přísně organizované salvy, která měla devastační učinek i na nezasažené jezdce.. viz. engludův popis posledních sto metrů středověku a potom i rozvedený článek Ali¨staira v Živé historii a nebo na stránkách Mortaigne regimentu.
A další bod.. i když jsou tedy nalezeny i šestimetrové kusy jízdních kopí znamená to pouze to že husaři dosáhnou pouze jejich první řadou. Další problém je s manipulací s takovým kopím..sice mě pomahají posuvné koule-závaží ovšem sesynchronizovat zklopení takové věci s jizdou koně a vzdáleností ..no je to kousek vpravdě husarský. Naproti tomu pikenýři jsou více nahuštění jak muži vedle sebe tak i řady- tj. do boje zasáhnou i druhý a třetí řad - absorbují náraz rozjetého jezdce. Jinak tohle jsou prostě už takové teorie. Potom už nastupuje statistika a prostá efektivita (kolik jezdců jsem schopen nasadit a jaká je taková výdrž jezdce a kolik mě to stojí.. proto se husaři a jízda odporoučeli do propadliště dějin)
Se článkem na stránkách Mortaigne souhlasím, přeci jen už popisuje léta potopu kdy byla Rzeczpospolita dávno v rozkladu, obdobně jako se to švédům stalo po Poltawě. O ceně jednotky se také nepřu, jenom plně vycvičený husarský kůň stál okolo 50 až 60 kg stříbra, k tomu další vybavení(kopia, končíř, šavle, zbroj, 3-4 pistole, arkebuza nebo luk) dávaly v součtu astronomickou částku při postavení do pole 3000 takto vybavených jezdců. To spolu s neochotou šlechty jít do bitvy přineslo husarům v průběhu 17. století velmi rychlý konec.
Něco jiného je bojová kvalita v době, kdy se ještě v Polsku vybíraly daně a bylo z čeho udržovat vojsko, kvalita spočívající jak v rychlých přesunech - na kratší vzdálenosti 70 km/den - tak i ve schopnosti prolomit pikenýrský šik. Nejsem si úplně jistý jak na poli manévruje švédská brigáda, ale jak tercie tak holandská taktika tuším předpokládá při útoku jízdy krytí mušketýrů za pikenýry, a tam útok do pikenýrů možný je. Pokud husaria najela do mušketýrů tak tam nebylo co řešit, projela skrz a daná část regimentu přestala existovat, při palebné rychlosti 15s/výstřel byli tou dobou tak ve fázi vložit kuli(viz dále).
Útok začínal ve vzdálenosti cca 400 m, s řádově třímetrovými rozestupy mezi jednotlivci. Dělostřelecká palba zde jistě způsobila ztráty. Díky šlechtické povaze husarů je možné najít po každé bitvě jmenný soupis kolik husarů padlo nebo bylo zraněno a v které fázi bitvy - dělostřelba obvykle způsobila zranění několika málo jedincům, výjimečně více než deseti z korouhve - ještě za Krymské války bylo považováno za úspěch, když dělostřelba po půlhodinové palbě dokázala snížit stavy pohybující se kavalerii alespoň na polovinu. Husaři postupně zrychlovali, na vzdálenost 100 m od nepřítele se dostali klusem za necelé dvě minuty - čemuž zmíněné ztráty dělostřelbou odpovídají. Nad 100 m vzdálenosti měla palba mušketýrů do husarů sporný účinek, hrudní plát, silný ve střední části kolem 5 mm, na takovou vzdálenost výstřel obvykle vydržel(viz kousky v muzeu ve Lwowě). Posledních 100 metrů přešli do cvalu o rychlosti kolem 60 km/h. Překonání palebné vzdálenosti mušketýrů trvalo kolem 10 s, pokud zvládli za tu dobu vystřelit mušketýři dvakrát měli obvykle vyhráno. Často to ale dokázali pouze jednou, což způsobilo ztráty 20-30 mužů z první řady, zbytek pokračoval, za nimi další řady. V této fázi také došlo ke zhuštění formace, doslova koleno na koleno.
Následoval útok na kopí. Vzhledem ke konstrukci - dlabané duté osikové dřevo - byly kopia snadno ovladatelné, replika 4,4 m kopia vyrobená nedávno ve Waršawě váží 2,5kg. Po nárazu se lámaly, což přispělo k šoku z nárazu první řady. V přibližně pětisekundovém odstupu dorazila druhá řada do volných míst mezi první řadou, která v kontaktu s nepřítelem vystřílela všechny nabité zbraně. Pokud nedošlo k prolomení šiku, troubil se ústup, rozjetá třetí řada zastavovala a vracela se s prvními dvěma spět, následoval útok další korouhve na stejné místo. Ztráty z neúspěšného útoku byly obvykle kolem 50 mužů, korouhev byla sice oslabená ale dále bojeschopná.
Kdo zvítězil záviselo na množství faktorů, hlavně na schopnostech hlavního velitele, nicméně šance proti západní pěchotě byly ještě v polovině třicetileté války zhruba vyrovnané - Gniew byl sice švédským vítězstvím, ale ztráty na polské straně byly mizivé, jediný výsledek byl že Poláci spořádaně odtáhli, o tři roky později to pod Trzcianou dopadlo zase naopak. U nás obvykle panuje názor házet husary do jednoho pytle s těžkou jízdou, kterou ani zdaleka nebyli a až na první čelní útok využívali taktiku boje jízdy lehké. Zastavení útoku tedy nejen zvládali ale i doložitelně prováděli(Kluszyn), jejich lehcí koně nesrovnatelní s tím na čem jezdil zbytek Evropy zvládali i zastavení ze cvalu a na místě obrat formace do cvalu o 180°, nebýt toho tak si je první tatarský czambul dá k večeři.
Bog, honor i pieniądze.