Nechtěl jsem se k tomu tak nějak vyjadřovat, ale nakonec se přece jen rozhodl přispět poznámkou.
Zase je myslím důležité si říct, co kdo pod pojmem "projekt" vnímá. Neboť se mi zase zdá, že opět nastává stav zmatení, kdy co je pro někoho téměř snová budoucí meta, je pro jiného sice jako fajn, ale už překonaná věc.
Je "projekt" lepší a zábavnější akce bez diváků? Z některých příspěvků to tak vypadá. Nic proti, každý má nárok na to vnímat co chce jak chce.
Z mého hlediska jen nevidím dvě, ale spíše tři úrovně.
1) Bitvy - v podstatě komerční akce tak jak je všichni známe, tu lepší, tu horší, vesměs všechny jsou ovšem, jak tu tuším Raia pěkně okomentoval - kulturní akce, které jsou jakoby náhodou šmrncnuty puncnou třicetileté války. tak to je.
2) Privátní akce - "bitvy" bez diváků, víceméně uzavřené akce (na pozvání), kde se drží určitá vyšší hladina pravidel, mohou být i s charakterem LARPu.
3) Projekty - tedy to co já vnímám pod pojmem "projekt". Tedy kontinuální snaha o dosahování dalších a dalších smysluplných cílů. A to bádáním, pátráním, experimenty... A komunikační a publikační činností. Kombinací činností... Bohužel to příliš připomíná práci...
Ne, není jeden bod lepší a a druhý zavrženíhodný... každý bod, každá oblast, má svůj prostor, a jak bych tak řekl svého posluchače. To že někteří jsou spokojení ve své koleji, a připouští pouze mírnou změnu v mezích zákona, a jiní touží vyskočit z jedné škatulky do druhé, a nebo (to bych řekl i častěji) vylepšit tu jednu podle druhé... je naprosto lidsky normální.
Zajímavé ale je, že zatímco tuto debata lavíruje mezi 1 a 2 , s občasným výstřelkem k 3, pak podle toho co vím, u zmiňovaných projektů Hradeckého Dvora, Curie atd se pohybuje spíš mezi 2 a 3, s občasným zahrnutím bodu 1, ovšem jaksi uchopeným z druhé strany... (děkuji Spakoně za příspěvky, které jako by mi napsala na objednávku - avšak není tomu tak )
Zajímavé? Podle mne spíš úzce související s jednou, a to podle mne naprosto zásadní věcí.
Dnešní třicítková scéna je totiž podle mého názoru docela zahleděná do sebe, do toho, že už před x lety byla vizuálně kvalitnější než všegotika, a ještě k tomu došlo k posunu, s tím, že důležitější je cíl než cesta. Např. že ručně šité punčochy a vlněné kostýmy jsou super posun, a vlastně ve spojení se super akcema typu 2 téměř vrchol... Že mít "svých" 30-50-80-100 lidí v podobnokrojích je "nejvíc" Ano, ano, ale... Já za sebe to vidím trochu jinak, a pro mne osobně je právě důležitá ta kontinuální cesta zvyšování znalostí a jejich kvality.
Plynule se vracím zase k začátku příspěvku - viděl jsem zde X příspěvků, že nejsou workshopy, přednášky, že se některé skupinky lidí zdají být uzavřené, a že si další lidé syslí informace pro sebe, a že by někdo měl něco, a pak zase někteří jen plivají kolem sebe žhavé sliny... A že by bylo potřeba mít nějakou téměř nadpozemsky ideální bytost, která, hned jak by se vylíhla, by byla nejlépe komplexně erudovaná v oboru, všeobecně oblíbená, univerzálně akceptovatelná, asertivní a nezničitelná... A zařídila by lepší akce... Avšak není...
A v tomto přání řekl bych podle mne doslova zapadla zásadní otázka, kterou bych lépe nenapsal, tak si ji vypůjčím (děkuji)
Je skutečně problém něco takového (přes to všechno co jsem napsal výše) odstartovat i ve 30tce? je a není... Jde totiž o stav, který se nachází či nenachází každému jednotlivému jednotlivci mezi ušima. O vlastní přístup... O schopnost a touhu pracovat a spolupracovat, vyvíjet se, pracovat pro sebe i pro ostatní. A klidně bez ohledu ke "klubové" příslušnosti.Piskot napsal: Dobrá, takže jsi konstatoval, že:"v třicítce neexistují dlouhodobé projekty, které jsou nezávislé na lidech a figurují v nich uznávané osobnosti, které ostatním ukazují cestu." Proč je takový problém podobný projekt odstartovat i v třicítce? Jaké jsou příčiny? Okolo této základní otázky se zde neustále chodí jak kolem horké kaše. Možná je problém v tom, že "ukazování cesty" předpokládá chuť "nechat si ukázat cestu" a nejen chuť, ale aktivní zájem "nechat si ukázat cestu" a účastnit se na "cestě". A uznávané osobnosti nebyli uznávané od samého začátku svého "veřejného života". A některé se v minulosti dokonce staly symbolem všeho zla, než se z nich stali oni "kormidelníci". Jakýkoli projekt totiž mimo jiné vyžaduje i to, aby se účastníci tomuto projektu podřídili ( ať už to v realitě znamená cokoli) a to není tak nějak samo sebou. A součástí tohoto podřízení se by měla být i schopnost přijmout radu ( slovu kritika se záměrně vyhýbám).
Vždycky mě smutně pobaví zjištění na jednu stranu na úplně výjimečná informace o proklamované nespolupráci a uzavřenosti celkem známých subjektů jako MR a VC, a na druhou stranu nezanedbatelné počty hlášek typu, jednu perličkovou cituji: Hej, ale ty ale nejsi až takovej namistrovanej "k" jak všichni říkali... Stačilo se zeptat a dostala jsem komplet informací... a k tomu příjemný pokecání o mimověcech..." , druhou: "proč nedokážete takhle suprově poradit i těm lidem na fórech, aby to a to dělali hned napoprvé dobře? - no... protože se na rozdíl od tebe nedokázali zeptat..." A kdo se nezeptá, ten neví. Je to jen předsudek, nebo možná neochota, přijít a zeptat se, a ovšem i informace akceptovat viz výše. ? Je to problém zeptat se jestli někdo neví a nemá ozkoušeno? A jestli ví má ozkoušeno, a umí, a třeba i na vyšším levelu než jsem si před tím dokázal představit, je problém zeptat se na podrobnosti, a požádat o radu?
Živě si vzpomínám na jednoho slovenského "výhryzka" se dvěma slečnama, který před sedmi lety??? (myslím že tak nějak) přišel na Frýdlantě na pokec, pak jich přišlo víc, a odstartovala se z toho tak úzká přeshraniční spolupráce, že se naše projekty a aktivity v mnohém v posledních letech prolínají, ačkoli jsme každý zcela jiný subjekt, funkčně, zaměřením i organizačně. A obdobně přišli i další, a obdobně my jsme přišli za dalšími... ne, nevidím to že by komunikace neexistovala. Vidím to tak, že se musí chtít komunikovat z vícero stran. A pochopitelně i mít co do diskuse nabídnout, a znát své místo...